Livigno se rozprostírá mezi údolími Engadin a Valtellina a národním parkem Passo dello Stelvio, v okouzlujícím údolí, které se táhne v délce více než 12 km. Leží mezi dvěma horskými pásmy, které se tyčí v nadmořských výškách od 1800 do 3000 metrů. Spolu se sousední pěknou místní částí Trepalle, která je považována za vůbec nejvýše položenou stále obydlenou vesnici Evropy, je Livigno jedním z nejvýznamnějších a nejlépe vybavených zimních středisek v celých Alpách. S více než stovkou znamenitých hotelů slibuje návštěvníkům po celý rok překrásnou dovolenou v nádherné přírodě a dlouhou a bohatou alpskou tradici.

Celkový vzhled oblasti je ovlivněn zejména kontrastem mezi vertikálností tamních hor a horizontálností místních obcí. Hlavní údolí je dvanáct kilometrů dlouhé, 100 metrů široké a téměř zcela ploché. Livigno je jednou z těch klasických osad podél hlavní silnice s dřevěnými domy, na něž plynule navazují pastviny. Žije a pracuje se tu vždy velmi pospolu, protože při namáhavé přepravě sena anebo při úniku před smrtícími lavinami to ani nijak jinak nejde. Domy jsou postavené v bezpečné vzdálenosti od sebe, nejen proto aby se v případě vypuknutí požáru zabránilo rozšíření plamenů na přilehlé domy, ale byl to kdysi vlastně i jakýsi symbol individualismu a izolace různých rodinných klanů.

Rodiny tady žily absolutně soběstačným způsobem, aby si zajistily přežití v dlouhém období zimního odloučení. Chov dobytka byl v zimě jediným spojením lidí žijících mimo své domovy. Obytná stavení se stavěla přímo na okrajích luk a byla jakýmsi shromaždištěm všech tehdejších hospodářských aktivit. "Tea", letní pobyt zemědělců na horských lukách, se nacházel poněkud výše na horách, avšak vždycky byl ještě ohraničen majetkem příslušné pastevecké rodiny.

Dnes disponuje obec přes 10.000 hektary pastvin a obrovskou plochou horských luk. Lesy v této oblasti s mnoha barevnými odstíny vytvářejí onen typický vzhled "báita", tedy podobu tradičních obytných domů v Livignu. Ještě před několika desetiletími dělalo středisko stále dojem místa, kde čas jako by se zastavil a vypadalo to zde jako v nějakém skanzenu. Ale obec přistoupila ke snížení svého tzv. muzeálního aspektu, jenž hrozil postupným vylidněním města, což mohlo vést k izolaci od okolního světa.

Lidé tu žili po celá staletí v důvěrném sepjetí s přírodou a rozhodnutí o podpoře cestovního ruchu bylo tedy tím nejlepším způsobem, jak dát této oblasti skvělou perspektivu.
Rozvoj cestovního ruchu byl samozřejmě spojen s výstavbou nových zařízení a s ním spojených charakteristických rysů starého vesnického stylu, jenž se začínal už částečně ztrácet.